Mnozí z těch, kdo svůj život v důvěře otevřeli Bohu, prožívají hlubokou propast mezi tím, co očekávají, a tím, co ve skutečnosti zakoušejí. Čas od času je napadnou otázky, které si netroufnou vyslovit nahlas:

- Není Bůh nespravedlivý?
- Nemlčí Bůh?
- Neschovává se Bůh?

Často jsem o těchto třech otázkách přemýšlel, když jsem plnil jeden autorský úkol v Jižní Americe. V Peru mě jeden pilot z řad misionářů dopravil do malé vesnice indiánského kmene Šipibo. Přivedl mě sem, aby mi ukázal vzkvétající, čtyřicet let staré církevní společenství. Ukázal mi však také žulový pomníček hned u hlavní cesty a vyprávěl mi příběh mladého misionáře, který toto společenství pomáhal založit.
Když mu po náhlém záchvatu zvracení a průjmu zemřel půlroční syn, zdálo se, že se tento mladý misionář zhroutí. Vlastníma rukama vytesal pomníček z místního kamene - ten, na který jsme se dívali - pohřbil chlapcovo tělo a u hrobu zasadil strom. V té nejparnější denní době, kdy všichni ostatní vyhledávali stín, misionář chodil k řece a zpátky vlekl džbán s vodou na zalití stromu. Pak stál vedle hrobu a svým tělem ho zastiňoval, jako by ho chtěl chránit před žhnoucím rovníkovým sluncem. Někdy plakal, někdy se modlil a někdy tam prostě stál a díval se do prázdna.
Nakonec onemocněl i sám misionář. Blouznil a měl neustále průjem. Letěli s ním do Limy, kde ho lékaři vyšetřili, zda příčinou průjmu není améba nebo jiné tropické organismy...
Ldyž jsem stál vedle drolícího se žulového pomníčku, na který teď indiánky odkládaly své nádoby na vodu, snažil jsem se vžít do situace toho mladého misionáře. Říkal jsem si, za co se asi modlil, když tam stál za poledního slunce, a neustále se mi vybavovaly ty tři otázky...