Tématem této knihy je především postmoderní diskurs románu.
Autor analyzuje jednotlivé postmoderní texty (především romány M. Kundery, U. Eca, J. Fowlese). Charakterizuje základní motivy i podstatná hlediska autorských přístupů. Dokládá, jak vlastní pojetí komunikace u všech tří autorů směřuje zejména k hledání jistých cest úniku mimo napsané. K otevírání tzv. prázdných míst v textu, jimiž lze nechat vystoupit to mlčenlivé, jež je každou promluvou neseno a předkládáno. Autor vychází z Freudovy teze, že náhodu je nutno považovat za dostatečné určení toho, aby určovala náš osud. Téma práce bere v potaz komunikativní transgresi, jisté pronikání za daný řád zpřítomňování, tj. ohled k tzv. rizomatickým spojením. Odkazuje k tzv. rozepřím, křehkým formám náznaků, multiplicitní hře znaků, otevřenému dílu (U. Eco), ironické strategii i symbolické seduktivní hře (M. Kundera), která je podle autora fatální. Autor hledá přednosti románu, v němž je použita postmoderní metoda vyprávění a nachází především předvedení filosofických gest způsobem, který by byl jinde obtížně k dispozici. Text může podle něj zachytit něco z pohybu neočekávaného a nezamýšleného. Má možnost přiblížit se skrytým identitám. Autor obhajuje stanovisko uznání tolerance k nezamýšlenému, hledisko horizontální analogie. Celá práce se opírá o stanoviska postmoderních autorů např. M. Foucalta, J. Derridy, G. Deleuze, J. Baudrillarda, J.-F. Lyotarda.